Je to týden co jsem se ustavičně snažil sám sebe přesvědčit o faktu, že nesním. Ano, jsou tu jisté vzpomínky, kdy jsem se často považoval za samotnou Alenku, ocitající se ve fantasmagorické říši divů. Spolu s přáteli jsme podnikali dobrodružné, nebezpečné cesty zároveň, hluboko za hranici poznání a veškeré populistické reality. Zem byla pouhou přítěží a nebylo problémem vzlétnout k výšinám hvězd, u zářivého slunce dotknout se sladkého vanilkového nebe. Člověk mluvil se slony, stoupal po nikdy nekončících schodech, domluvil se „uťabrkotánsky“ a ještě si k tomu všemu stačil sníst vydatný borůvkový koláč. Hergot, co všechno zmůže desítka piv a pár poctivě s láskou ubalených jointů.
Přesto bylo pro mne těžkým srdečním šokem setkání se slečnou navštěvující jeden z nových ročníků. Ty pocity se nedají jen tak popsat (hluboký těžký dech, zástava coru, debilní úsměv, rozklepaná kolena), ale hned jsem si vzpomněl na Horatia:
„Múza oblažuje nebem.“
Nalezl jsem něco božského, co slovy jednoduše popsat se nedá. A pro mne doslova. I když od té chvíle, od toho osudného prvotního střetnutí, mi byly mi známy její krásy, vůně a zpěvy, nemohl jsem nikomu cizímu udat alespoň hrubý popis slečny. Moc jsem se snažil. Několikrát jsem to i zkusil. Poprvé mi kamarád odvětil, že kdybych mu místo toho popsal, jaký má kozy a zadnici, měl by z toho větší užitek. Podruhé mi kamarádka nevinně naznačila, že můj popis sedí každé páté dívce planety.
Nějak mi nevadilo, že ji dle slov a obrysů mé dlaně nikdo nepoznával. Nebylo to ani potřeba, stačilo, že jsem ji znal já. Ostatně, nikdo mi ji z mých myšlenek nemohl jen tak ukrást...
Problém však nastal minulý týden. Snad tomu osud tak chtěl, nebo je to jen děvka nevypočitatelná, ale zaboha jsem nemohl svého dívčího anděla naleznout. Prohledal jsem každičký centimetr, každičkou píď toho hnusného gymnázia, připadal jsem si jako úchyl, vrah číhající na svoji oběť. Propadal jsem se beznaději a v posledních chvílích mne trápila idea, že slečna, kterou jsem tak posedlý, byla pouhým snem. Bezcenným výplodem mé fantazie.
Možná to způsobily dennodenní stavy, častý účinek drog, či příliš silná dávka kapek do očí – po slečně se slehla zem.
Dnes jsem byl však šťastný za další, nečekaný infarkt myokardu...
Žádné komentáře:
Okomentovat