Jemně promnu záprstní klouby a vyčkávám na ten věrně známý úkon rozhodčího. Nečekám dlouho, po několika chvilkách se mi dostává zasloužené odměny – sudí rozezní svůj téměř božský nástroj a já se mohu zhostit úlohy novodobého mstitele. Stojím necelých sedm metrů od popraviště. Jediná překážka mezi mnou a rájem je současný největší nepřítel - gólman konkurenčního mužstva.
Výhružně si hledíme do očí a mně dochází ta krutá realita. Osobně jej neznám, popravdě nevím o něm zhola nic, přesto se mezi námi vytvořilo jakési pouto, které jeden z nás brzy násilím přetne. Krevní msta, ze které vyjde vítěz a poražený. Status quo je mrtev.
Cítím pohledy ze všech stran, doprovázené mravenčením v ramenou. Upínají v sále na mne svůj zrak – brankář, soupeři v poli, spoluhráči, trenér, zapisovatelé, veřejné publikum, náhodní kolemjdoucí, vojáci a pábitelé, zbabělci a hrdinové. Ti všichni trpělivě vyhlížejí můj poslední, rozhodující akt Puškinova literárního souboje.
Naposledy se nadechnu, uzavřu tok tížících myšlenek a řítím se do bezvědomí. Ještě než stačím padnout chladné zemi, ruka vystřelí dokonale přesný a nikdy neminoucí projektil.
Dopadám tvrdě na palubové obložení tělocvičny. Je to pro mne věčnost, přesto v dáli slyším jásot a nadšení. Pohlédnu směrem k protivníkovi a bezděčně hledím na zkrvavený květ bílého trikotu. Kulka skončila za jeho zády. Odejdi poražený, zanech své místo vítězovi.
Vstanu a utíkám vnějším hřištěm zpět na pozici. Publikum tleská, fanaticky skanduje jméno. Na chvíli jsem se pro ně stal nesmrtelným, za několik vteřin zapomenou a já budu zase tím obyčejným, nudným, příkladným člověkem.
Zdvihnu pravici a několikrát se udeřím do levého prsu na místo, kde dres zdobí zářivě bílé číslo 18. Dobíhám ke spoluhráčům a v duchu stačím ještě poděkovat bývalému nositeli tohoto čísla. Marně ji však vyhlížím, není ve škole.
Večer se osvojím napsat slečně zprávu. Po nekonečných hodinách mi přichází odpověď. Světlo mobilního telefonu několikrát zabliká a slečna se mne táže na můj zájem. V zápětí odepisuji lačné, univerzální: „ Jen tak jsem si na Tebe vzpomněl…“
Ano, mohl jsem napsat o všech svých pocitech, o lásce a úctě, kterou k ní chovám. Mohl jsem se rozepsat o všem, co mi každý den dává sílu přežít, o hodinách času, které jí v myšlenkách věnuji. Mohl jsem jí vyjádřit, že její vnitřní síla mne vždy žene vpřed všem překážkám života. Mohl jsem jí poděkovat za neviditelnou podporu, kterou mne naplňuje. Mohl jsem být alespoň upřímný, mohl jsem se vyjádřit ve více slovech...
Obávám se však, že by to nikdy nepochopila. U mne to totiž nikdy nepochopí. A když tak nad tím přemýšlím, je to snad i dobře...
