Hail to Emperor!

Někdy máte pocit říci celému světu vše, co Vás napadne, přestože nikdo neposlouchá. A záhy poté, kdy to nejméně čekáte, svět před Vámi stojí a netrpělivě čeká na Vaše slova. (Filip Mahler)

„To je absolutně nepřípustné!“

Existují dva typy lidí, které nikdy neprobudíte – tvrdě spící a mrtvé. Pak je tu i třetí, smyšlená skupina, má oblíbená – lidé fantazírující. A k poslední skupině tíhnu nejvíce. Spánek mám opravdu lehký a nestane se, že bych kdy zaspal. I můj vlastní dech mne probudí. Mrtvý, také doposud nejsem, i přes ty vzpomínky na halucinogeny, nemluvě o nedávném holotropním dýchání.

„On tam snad i spí!“ křičel kdosi do tmy.

Sobotní odpoledne. Normální člověk nabývá ztracených sil všemožnými aktivitami: čtením novin, vařením, poleháváním na kanapi, poslechem hudby a tím nejdokonalejším, Schopenhauerovo nejmilejším – nic neděláním. Normální člověk tráví svůj víkend výhradně v domácím prostředí. Lituji, že také nejsem normálním. Jak si jinak vysvětlit fakt, že už dobrých 6 hodin v Praze řeším otázky mezinárodního charakteru? Asi jsem byl opilý, když na škole dělali nábor dobrovolníků…

„To je absolutně nepřípustné!“ zopakoval se stejným tónem neznámý agresor.

Sobotní odpoledne. Mohl jsem celý den strávit s dívkou mých snů, takhle se musím omezit pouze na ono snění. Vybavuji si prvotní setkání, střetnutí našich pohledů, první nervózní doteky a políbení, protančené noci a nikdy nekončící rána. Chci ji moc, tak strašně moc bych…

„Vždyť mne ani nevnímá!“ zahřměl naštvaně agresor.

Pochopil jsem, že onen hlas mluví zřejmě k mé osobě. Nebyl jsem si zprvu jistý, hrobové ticho a ke mně směřující zraky mnohých měly přesvědčující faktor. Ten člověk vážně na mne celou dobu řval a já ho jednoduše nevnímal.

Líně jsem otočil hlavu, a jen silná vůle mi nedovolila se ihned začít smát. Proti mně stál mladík Napoleonova chování a vzrůstu. Přemítal jsem nad vhodnou taktikou. První skvostná idea ihned padla. I když jsem měl sto chutí tomu štěněti pořádně nafackovat, v rámci společenské etikety by to nebylo zrovna nejlepším řešením. Také volba zamýšlející deratizaci nebo prosté nacpání do odpadkového koše nebyly určitě na místě.

Ještě chvilku jsem přemýšlel a oponent se tvářil na výsost blaženě, doufaje ve snadnou výhru. Sáhnul jsem do vnitřní kapsy saka a naleznuv krabičku Chesterfieldek, zvednul jsem se a nahlas se otázal představenstva diskuze, zda-li je možné oslovit velvyslance idiotem. Okamžitá negace, ale na další otázku, o nazvání idiota velvyslancem, se mi konečně dostalo pozitivní odpovědi.

„Vyspěte se s někým, leze Vám to na mozek. Sbohem, pane velvyslanče.“ rozloučil jsem se s Bonapartem a odešel z konferenčního sálu.

Existují tři typy lidí, které nikdy neprobudíte – tvrdě spící, mrtvé a fantazírující. Pak je tu i čtvrtá, další smyšlená skupina, má oblíbená – lidé zamilovaní. Ty neprobudí nikdo na světě. Ani lidé, postiženi syndromem méněcennosti.

A nikdy neprobudí…